Kde hledat jeho novodobé počátky? V období manýrismu? Tu nám přijde na mysl Caspar Lehmann, řezáč drahých kamenů a skla na dvoře Rudolfa II. V roce 1610 žádá císaře a uherského a českého krále komorní řezáč kamenů Caspar Lehmann po věrné čtyřiadvacetileté službě o nobilitaci, o právo podepisovat se z Löwenwaldu (von Lewenwaldt) a používat připojený erb. Nobilitace byla povolena 20. srpna 1610, ale k vydání nobilitační listiny došlo až 28. září 1612, za vlády Matiáše, nástupce Rudolfa II. Erb byl tvořen štítem podél půleným, v černé polovině se žlutým kráčejícím lvem, s vyplazeným červeným jazykem, držícím v předních tlapách žlutou žerď s vlajkou, vespod červenou, svrchu bílou, v červené polovině štítu s divým mužem na zeleném pahorku za mříží, se zelenou pokrývkou hlavy a beder, držícím nad sebou žlutý kyj (v listě nepřesně Schwerdt) [Österreichische Staatsarchiv, Allgemeines Verwaltunsarchiv, Reichsadelsakten Lehman 1612]. Caspar Lehmann obdržel 10. března 1609 privilegium na nové umění a způsob práce řezby skla, který před léty, po velkém úsilí a pilném přemítání objevil (er nun/ von etlichen Jahren hero/ mit großer Bemühung/ fleißigem Nachsinnen/ und nicht geringem Unkosten/ die Kunst und Arbeit des Glasschneidens erfunden). Privilegium, postoupené Casparem Lehmannem Georgu Schwanhartovi st., bylo publikováno Joachimem von Sandrartem v encyklopedii Teutsche Academie der Bau-, Bild – und Mahlerey-Künste, vydané poprvé v roce 1675. V literatuře je mnoho výkladů k privilegiu, všechny se týkaly německého pojmu Glasschneiden ve významu řezba skla, kromě výkladu Jana Kouly z roku 1890, který mínil, že privilegium bylo uděleno za „zvláštní, zdokonalený způsob broušení“ a který pod pojmem Glasschneiden tedy viděl i broušení skla [Koula Jan: Nové Lehmannovo dílo, Památky archeologické a místopisné XV, Praha 1890, s. 546]. Lze předpokládat, že Lehmann našel způsob, jak napodobit tehdy oblíbenou jaspisovou či jinou polodrahokamovou číši barevnou malbou kamene, vloženou mezi dvě do sebe zavrtané stěny dutého skla, zvenku broušeného do hran. Hmotným pramenem k podpoře tohoto názoru může být dvojstěnná skleněná číška s malbou jaspisu mistra CL, kterou připisuji Casparu Lehmannovi a spojuji s privilegiem z roku 1609. Její zevní stěna je na vnitřní straně zdobena zlatými linkami a kapkami, překrytými bílou, hnědou a červenou barvou, její vnitřní stěna je na své vnitřní straně pokryta zlatou folií. Dno vnější číše tvoří vložený skleněný terč, uvnitř se zlatými kapkami a zlatým monogramem A, překrytým červenou barvou. Zevní stěna je broušena do 16 facet. Spoj obou stěn na horním okraji číšky překrývá zlacení. Takové pojetí práce se nevymyká soudobému manýristickému názoru. Napodobení drahého rubínu sklem popisuje Boetius de Bodt: „vitri partes duae mastice ita glutinatur, ut mastix colore cocci tincto per utrumq., vitri corpus ita pelluceaet utverus rubinus videatur“ – vezmou se dva skleněné díly a slepí červěně zbarveným mastixem, průhledné sklo se pak podobá přírodnímu rubínu [Anselmus Boetius de Bodt, Gemmarum et lapidum Historia, Hanoviae 1609, str. 73]. Císař Rudolf II. obdivoval jaspis ne pro samotný kámen, ale pro jeho kresbu, jak uvádí Boetius de Boot. V Rudolfově sbírce se mimo jiných artefaktů nacházela skleněná miska malovaná stejně jako barevný smíšený jaspis třemi různými barvami (ein schaln von glas geamalier gleich wie ein gefarbten vermischter jaspis von dreyerley farben) nebo sklenička nahoře široká, bez nožky, kropenatá různými krásnými barvami (ein gläßlein oben weitt, ohne füeßlein, von ellerley schönen farben eingespregt) [BAUER R./HAUPT H.: Das Kunstkammerinventar Kaiser Rudolfs II. 1607 – 1611, in: Jahrbuch des Kunsthistorischen Sammlungen in Wien, Bd.72.1976].
Pojem dvojstěnná číše v 17. stol. nenajdeme. Toto sklo se zvalo ein sonderliches curieuses Trinckglas nebo ještě počátkem 18. stol. Trinck-Glaesser auf Edelgestein-Art. Návod na zhotovení takové číše publikoval Johann Kunckel v díle Ars vitraria experimentalis oder vollkommene Glasmacherkunst, vydaném 1679, 1689, 1743 a 1785. Překlad z vydání 1689, str. 347, 348 uvádí: „Vem dvě hladké sklenice, které do sebe právě navzájem dolehnou, které také zvláště výškou jsou upraveny tak, že vnitřní sklo nepřesahuje vnější, nýbrž obě stejně vysoká jsou; větší sklo pomaluj z vnitřní strany olejovými barvami na způsob drahokamu jak nejlépe umíš a nech uschnout; narýsuj ryteckou jehlou tu a tam žilky neb co chceš. Dále uvnitř zatoč dokola starým lněným olejem, nech jej dobře opět vytéci a nepřeklopeně téměř uschnout; když potom přece jen trochu lepkavý je, polož na něj lístek zlata nebo kovu, přitlač bavlnou zevnitř a nech vyschnout. Tak prosvítají narýsované žilky zlatem. Mezitím vem druhé neboli menší sklo, natři ho štětcem také starým čirým lněným olejem nebo čistou fermeží co nejslaběji a oblož celé tepaným zlatem nebo kovem, takže vypadá zevnitř jako pozlacená číše, nech ho také uschnout a sesaď obě navzájem (sklenice musí ovšem být připraveny tak, že po sesazení uprostřed žádný nebo malý prostor mají, takže vůbec nevypadají tlustě). Dále zpráškuj čistou křídu, připrav z ní a z pravého fermežového laku tmel, zatmel nahoře okraj obou skel, aby nebylo poznat, že jsou to dvě sklenice, což se velmi dobře nechá udělat: nech tmel uschnout, po dobrém zaschnutí přetři opět štětečkem čistým fermežovým lakem, nech i opět uschnout, vyleští potom pemzou, natři opět čistou fermeží a když téměř již uschla, polož na ni rychle lístek zlata; když pak ještě jednou až třikrát přetřeš zlato fermeží, nemůže již dolu sejít.“ Podobný návod „Gantze glatte Trinck-Glässer auf Edelgestein-Art zu machem“ s vyobrazením číšek přináší Der Neu-aufgerichteten und Vergrösserten in sechs Bücher oder Theilen verfasten curieusen Kunst- und Werck-Schul… von J. K. Chymiae ac aliarum Artium Cultore, Nürberg, In Verlegung Johann Ziegers (1710). Kam se ubíral další vývoj dvojstěnného skla?
